Orličtí vrazi, nález sudu č.1 s tělem, Orlická přehrada Verified

První místo nálezu. Nález sudu č.1 ze dne 14.7.1995 s mrtvolou Leorenta Lipovci, nar. 14.7.1960, druhého zavrazděného dne 9. ledna 1992

Orličtí vrazi je označení pro pět českých sériových vrahů, kteří v letech 1991–1993 zavraždili pět lidí, vesměs podnikatelů, za účelem peněžního zisku. Jeden člen gangu spáchal další vraždu samostatně a o jednu se také pokusil – chtěl získat byt oběti, ta však šťastnou náhodou přežila.
Vrazi své oběti většinou ukrývali do sudů, do nichž nalili louh a shodili do orlické přehrady. Autorem tohoto nápadu byl Vladimír Kuna.

Černý byl pak spokojen. Část domu v Praze za vraždu asfaltéra. Jeho spokojenost však trvala jen do doby, kdy při jedné z četných návštěv rodiny Petra Chodounského zaslechl v televizi informaci o výlovu sudů ze dna Orlické přehradní nádrže. Ač jindy suverénní a vždy usměvavý, při této zprávě zbledl a z rukou mu vypadl šálek s kávou. Musel si v duchu dlouho opakovat, že se k tomu nesmí nikdy přiznat, že se musí mile usmívat a hlavně neustále lhát. Když si nakonec vsugeroval představu o beztrestnosti lhářů, začal se pak pomalu smiřovat i s tím, že lhát bude muset co nejdříve a možná i po dost dlouhou dobu.

Jednoho horkého červencového dne roku 1995 tam navštívil Karla Kopáče Vladimír Kuna. Dva přátelé z dětství se setkali naposledy na svobodě. V televizi se již objevily zprávy o hledání sudů. „Co se to vlastně děje?“ zeptal se Kopáč. „Víš,“ začal pomalu Kuna„ ,já už o tom vím měsíc.“ „O čem víš měsíc?“ „Leje na URNě žádanka na vylovení sudů. Už za mnou jezděj dva týdny,“ pokračoval Kuna, „furt mně sledujou.“ Na tváři Kopáče se příliš příznaků překvapení neobjevilo. Snad se v rysech jeho tváře objevila i úleva. „Co budeš dělat?“ položil Kuna otázku a čekal ve skrytu duše na odpověď, kterou si všichni přáli. Dočkal sejí. „Až přijdou, tak se zastřelím,“ řekl ochromený vůdce smečky. Nastalo osudové ticho, které porušil po několika chvílích přítel Kuna. „No, a jestli se zabiješ,“ zeptal se váhavě, „můžeme pak na tebe všechno hodit?“ Na mrtvé lidi se odjakživa sváděly všechny viny a tahle otázka by se proto mohla zdát zbytečná. Dělala však dobrý dojem. Vždyť i mezi zločinci mohou být přátelské vztahy.

Následoval přesun pod Žd’ákovský most. Tady už to mělo být mnohem složitější. Na prozkoumání tady čekaly stovky metrů dna a nikdo neměl nejmenší tušení, kde hledat. Auto s bednami či sudy se přece mohlo zastavit na libovolném místě dlouhého mostu a navíc bylo třeba vzít v úvahu možný pohyb předmětů ve vodě. Proč by musel předmět sudovitého tvaru klesat ke dnu přesně po vertikále? Jaký směr si v proudící vodě vybere válec obalený drátěným pletivem? Opět tu byla rovnice o mnoha nezná-mých se zcela nevypočítatelným výsledkem. Nejdříve se dostala ke slovu miniponorka, vybavená kamerou. A právě tohle plavidlo se skvěle osvědčilo, neboť na obrazovce, která měnila přijímaný signál na obraz, se po nějakém čase objevily před očima posádky nejasné obrysy něčeho, co mohlo být považováno za sud. Bylo téměř jisté, že první neznámá v rovnici je vyřešena! Psal se 14. červenec 1995. Jeden z potápěčů se znovu nasoukal do skafandru, obložil se v pase olověnými závažími a překulil se na hladinu. Nejprve si pomáhal v cestě ke dnu vlastními pohyby, ale potom, jak každou vteřinou a každým metrem zmenšoval tlak vody objem jeho plic, zvyšovala se i jeho měrná hmotnost. Pohyb muže ke dnu se zrychloval a světlo hladiny nad potápěčem pohasínalo a měnilo se v šero vodních řas a rozvířeného kalu. Když ten člověk konečně došlápl na dno, zvířil letité bahno a uvědomil si, kam se vlastně dostal. Také on již několik dní věděl, že nehledá ukryté zbraně. Uvědomil si, že sta-nul na podivném hřbitově a pochopil, že hledá zvláštní rakev. Ze právě on bude možná prvním hrobníkem. Pak zahlédl ve světle své ruční lampy obrys plechového sudu a věděl, že rakev leží před ním. Psychická odolnost je pro profesionálního potápěče podmínkou, bez které by nemohl svou práci dělat, ale tohle bylo přece jenom něco navíc…

V září roku 1995 označil Karel Kopáč místa shozu dvou obětí do vody. 21. září byl vyloven sud s mrtvolou Vlastimila Hodra a dne 28. září bylo vyloveno pletivo s lebkou a kostmi Aleše Katovského. Aleš Katovský byl identifikován podle chrupu a antropologické expertízy. Totožnost Vlastimila Hodra prokázala kovová dlaha na jeho levé ho-lenní kosti.

Vražda Leorenta Lipoveciho
K druhé vraždě došlo 9. ledna 1992, vraždy se tentokrát zúčastnil i Vladimír Kuna. Tehdy chtěl číšník a přistěhovalec z Kosova, Leorent Lipoveci, koupit zbraň.
Obchod se odehrál v Kunově sklepě v domě na adrese Karlovotýnská 108/8, Rudná. Lipoveci tušil zradu a na schůzku se vyzbrojil nožem. Když se podíval do kufru se zbraněmi, střelil ho Černý do hlavy. Kopáč ani Kuna výstřel neočekávali a lekli se. Černý na jejich reakci vyskočil, zakmital nohama a vykřikl: „To jsem ale čtverák!“ Kopáč později vypověděl, že výkřik se mu líbil, a že od té doby mu začal říkat Pacient (narážel na psychiatrickou léčebnu). Vraždou si Kopáč, Černý a Kuna přišli tentokrát jen na 30 tisíc Kčs.
Tehdy přišel Kuna na nápad zbavit se mrtvoly v sudu s pomocí louhu. Sud si již předem připravil. Kopáč tomu moc nevěřil, ale Kuna přesto mrtvého do sudu nacpal, nasypal na něho louh (to byl pro změnu Černého nápad), zalil vodou a sud zavařil. Všichni tři muži poté naložili sud do vypůjčené Avie a odjeli ke Žďákovskému mostu, kde ho, stejně jako Katovského, shodili do vody.
Černý po vraždě nosil zlatý řetízek mrtvého. Měl v úmyslu byt Lipoveciho vykrást, ale na nátlak Kopáče od tohoto úmyslu odstoupil. S Lipoveciho autem poté Kopáč, Černý a Kuna odjeli do německého Weidenu, auto zaparkovali před hypermarketem a odjeli domů.

Zdroj, odkazy:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Orli%C4%8Dt%C3%AD_vrazi

https://www.fnkv.cz/ustav-soudniho-lekarstvi-uvod.php

Video: